V Dejvicích tam daleko za kopcem Strahova,žila sestra mé matky.
Teta Věra měla krásný dvoupokojový byt,kde můj bratranec ze svou setrou sdíleli
pokoj s výhledem do dvora.Děda postavil na dřevěné desce vláčky typu N,a já se vždy velice rád koukal na pohyb těchto miniatur.Doma pěstovali Andulky do páru,a my v Košířích na černobílé televizi jsme chovali,tento milý pozdrav přírody.
A tak jednou v Sobotu při návštěvě,kdy jsem si nadšeně prohlížel ptáčky.
Strejda se ujal slova a řekl,že bychom měli jít do Stromovky a tam pozorovat veverky a veškeré ptactvo.Dospělí byli rádi že si ode mne a bratrance oddychnou.Zůstaly jen ženský a my chlapská část famílie vyšli ven.Tam u parku byla útulná hospůdka 4.cenové skupiny,se zahrádkou.
„Taky máš takovou žížen,Jeníku“obrátil se nálehavě strejda na mého otce.Tatínek kejvnul a my tajně souhlasili.
„Co si dáte?“,rozpačitě se zeptal hostinský v pohostinstvý
„Dvě piva a dvě kofoly.“dostalo se mu odpovědi
„Vy budete hodně slavný a bohatý.Máte dlouhou čáru na levé dlani,to znamená bohatsví
a slávu.!opakovala dokola mladá černovlasá cikánka-věštkyně.
Všiml jsme si,že celá hospůdka pozoruje tu děvu a nadšeně kvituje každé její slovo.
„Klucí!“-pravil strýc-„Toto je slavný den u stolu sedí Honza Bergr a pije pivo!“
Nechápal jsem svým dětským mozečkem proč tolik slávy.Vždyť jiní co znám také pijou
pivo a nijak slavní nejsou,ba právě naopak.
A pak jsme si vzpomněl
„To je ten Bergr jak co neumí kopat penalty a rohy?“otázal jsem nevědomky na hlas
a upoutal jsem pozornost všech,včetně slavného fotbalisty.Cítil jsem se trapně,pohrdavé pohledy pivníků mě nepřátelsky probodávali.
Snad slitoval se heroický kopálista nad neviným dítětem modrých očí.Vstal milostivě
od stolu,cikánku nechal cikánkou a spěšně chvátal k nám.
„Chlapče!“ pravil už o poznání mírnějším otcovským hlasem
„Až jednou za mnoho let,možná v jiné lepší době,budež kopat za Spartu.Věř mi,není to lehké,hrát zápas.Musíš celou svou duši vložit do hry.Jinak se staneš troubou,který zbabrá všechno!“Podíval se na mne,bylo ticho.Vstal a odešel možná domů. Jeho slova mi zalichotila,stoupnul jsme v ceně a u nás v Košířích jsem patřil k nejůspěšnejším Sparťanům.Ve svých 6letech jsem začal zběsile útočit,bránít i chytat balóny.Vedle našemu domu z 30let byl park a hřiště.Vždy odpoledne se sešla parta mlaďounkých nadšenců.Psal se rok 82 a soudruh Brežněv pomalu umíral.Hráli jsme jako o život a všude běhalo spoustu psů.Vlčáků,jezevčíků,kokršpanělů i špiců.Dostal jsem bolón v nádherné přihrávce.Když v tu chvíli na mne vystartoval pes.
Setkání ze smrtí
Lekl jsem se.Byl zuřivý.Štěkal náruživě a cenil na mne zuby.Z nepředstavitelnou úzkostí
jsem vzal nohy na ramena.Ten německý ovčák byl rychlejší.Ze svou silou a vahou na mne skočil.Maminky,otcové,děti ztuhli,že by v nich krve nedořezal.Ve mne teprv ne.
Ležel jsem bezmocně na zádech.Ta bestie cenila zuby a chystala se mi prokousnout hrdlo.Tlapy měla připjaté na mém bříšku a drápala do krve.Proboho já nechci umřít.Cítil jsem instinktivně.Co mám dělat?
„Azore,pusť ho!“Kdo si v dáli hystericky ječel
Nejhorším momentem v životě je,když se nemůžete bránit.Tak slabý,malý, vůči tlamě smrti.Ve mne zanechal tíživý komplex do budoucna
Tento pocit ve mne probudil i nenávist.Touhu po oplatě.
Azora jsem nespatřil,porazil ho autobus.Zemřel okamžitě.Majitelka,rozvedená paní Novotná,milovnice undergroundové hudby.Tragicky zahynula při pokusu
překonat Dunaj do Rakouska u Bratislavy.Terpva v devedasátých letech jsem se vše dozvěděl.S odstupem času to vidim jako krutost doby.
Setkáni s Karlem Gottem
Jak jsem již napsal,oblíbil jsem si záhy fotbal.A stal se aktivním,útočníkem,obráncem i brankářem.
Na základní školu.Jsme zprvu docházel na Smíchov.Zkrátka,škola v Duškově ulici byla předurčena malým capartům,pro získávání nejdůležitejších vědomostí.
Nad ústavem se rozkládalo hřište,obklopené vzácnými stromy.Nu a ještě výše.Zrcadlila slávu své doby božská Betramka.Kde Pražané mohli svého mistra Mozarta dokonale milovat.Soudružky učitelky toto místo vášnivě opěvovaly.A družinářky s námi na place zabíjeli svůj nudný životní čas.A ještě jedním faktem byla škola proslavená.V ulici bydlela baba Fučíková.Soudruh Julius Fučík tam prý pobývala a tvořil.A co nejhorší bylo pro nás malé pionýry.Jeho stvárněná hlava na pomníku před domem.Nás nutila stát v pozoru s zdviženou pravou rukou,při různých výročích.Naštěstí jsem vždy onemocněl chřipkou a nemusel jsem dýchat 20minut smradlavý vzduch z rušné komunikace.Snad byl Květen měsíc lásky a různých výročí,snad Pátek odpoledne.Cítil jsme se zdraví.Po odeznění ukrutného kašle.Vzal z domova roha .Přemístil jsem se na plácek pod Bertramkou,kde se odehrával turnaj mezi třidou 3.A – 3.B.Já béčák,posila třídy dostavil jsme na poslední chvíli.
„To neplatí,Mrázek je přeci nemocnej!-zaprotestoval Áčák,rebel Procházka
„Ale,ted jsem zdravej jako dub!“bránil jsme se úspěšně
„Nekecej debile a běž domů,nebyl si ve škole- nehraješ!“
„Hrát bude,jinak nehrajem!“postavil se za mne předseda Pavel
„Hele,kluci televize!“-zvolal kdosi.A všichni jsem hltali pohyb vozu ČST
„To asi budou natáčet něco v tom baráku Mocarta“prohodil uznale Procházka
„Ne,jmenuje se to jinak-Bertramka-dům manželů Duškových,kteří…“chtěl jsem ho setřít
„Drž hubu kreténe!“
„Tak co budeme…,budeme hrát?-zeptal se věcně Pavel
Ten kdo nás pozoroval a těch nic nedělajících důchodců,užívajících si penzi.Posedáváním v parku na laviččkách,kibicováním nás se našlo i tady mnoho.Určitě si mysleli,že se zde hraje minimálně první ligu.Těch 6 a 6 rivalů,kopalo do míče jako o život.Těch modřin,aby né!Zatím byli souboje vyrovnány a dát jednoho góla,znamenalo vyhrát!
„Hej, Mrázku máš tam míč!“ navigoval mne Martin Rašík
Rozpoznal jsem obrovskou šanci vstřelit gól!Svou energetičností vlastní jsem vybojoval merunu.Nu,řitíl jsem se jako Keltský bojovník na Římany-na branku.Nádherná klička,
míč jsem přihrál na svou silnou pravačku.Kopnul jsem vehementně do balónu,že brankář nestihl reagovat.
„Góóól!“řval jsem jako tur.
Jenomže.Kýho víra.Naše branky byly sestavěny se dřených tyčí,nikde síť pro zachycení střely.
Ruce jsme dali dolu a góóól jsme také neřvali.Jen jsme přihlíželi na směr letu balónu.
„Do prdele!“ulevil jsem si a kousl se do rtů
Do vily přijížděl nablízkaný mercedes a co čert nechtěl přesně se setkal s míčem.
Ozvala se rána,přední sklo naprasklo.
A pak…..
Vystoupil sám Karel Gott,smutně hleděl na své nové auto.
Otočil se k nám a svým typickým hlasem poloboha,pravil
„Sakra,to nemůžete dělat něco ušlechtilejšího?“
Mávl rukou,zavřel za sebou dveře a odjel.
Setkání s milovanou Malou Stranou na věčné časy a nikdy jinak!
V polovině osmdesátých let jsme se přestěhovali na Újezd.Tou magickou branou mezi světem Malé Strany a Smíchova.Tento rok byl nesmírně plodný v lidských dějinách.V našich podmínkách,líným nehybným okolím.O kterém jsme byli přesvědčeni,že ho musíme ustavičně zlobit.Ještě aby né.V 11letech proháníte merunu Kampou,Tyršákem,Kinskou,Petřínem,Strahovem a jinde.Když tu slýcháváte.
„Běžte někam jinam spratci,to není hřiště!“no jo,kámen úrazu!Vždyť plátků je žalostně málo.A jestliže jsou.Patřejí Tělovýchovné jednotě a ta má svůj program.
Pro nás rebeli,bylo hřište všude.Poetické prostředi Kampy,parku i náměstí.
A tehdá se mi stala nehoda.Míč jsem razantně nakopnul.Rozbil okno a skončil ve Vltavě.
Trestný čin neunikl pozornosti.Špicl soudruh Drábek se pustil po mé stopě,jako při honu na divou zvěř.Dobří duchové stáli při mne.Zaběhl jsem v Saské ulici do otevřených vrat.Vlítl do dvora,přeskočil jsem zeď.A to mne zachránilo.Soudruh Drábek se marně drápal přes.Už nebyl žádný mladík,táhlo mu k šedesáti letům.Spadl tak šikovně na pravou,že si jí zlomil.Zavolal jsem s uctivé vzdálenosti sanitku a zmizel jsem v ulicích Smíchova.
Pravda balón mi vzala voda.Ale zvědavost mě táhla do těchto malebných míst,víc než míč.Toužil jsme prozkoumat každý kout.Abych upoutoval ve třídě žádoucí pozornost o mé výpravě i do Malostranského podzemí.Vymyslel jsem nová strašidla,vodníky nepočítaje.Nějak jsem zapomněl,že vlastně žijeme v době nepřející mystice.Duchové a vodníci,byli rázně odmítnuti a já nařčen z blbobsti.Ovšem,že StB provádí v podzemí tajné pokusy z Mimozemštanmi.Zachycenými při přeletu sovětskou Sibiří,KGB!
A tento tajný program,probíhá souvisle z badáním CIA.Sežral skoro každý.
„No jasně! “triumfoval jsem. „Přeci si pamatujete jak nám souška,vyprávěla v atomovém krytu,…Praha je propojená chodbami pro válku.A to je ta záhada!“Všichni zmkli a čekali velkolepý objev
„No a když jsem utíkal před tím dětkem,vchod do sklepa nebyl zavřen.Nějak to tam smrdělo po mrtvolách a byl cítit líh-alkohol“!
„Zřejmě desinfekce!“přidal názor nejučenější žák naší třídy,Petr
„Nebo tam maj kyselinu a pak to v ní rozpouštej“ukončil rozpravu Martin
Bylo rozhodnuto.Pochopil jsem,že nahodilé toulky Malou Stranou nikoho zajímat nebudou.Leč srdce každého uličnika,zaplesá při představě o něčem tajemném, nevyřešeném.
V Sobotu odpoledne po vyučováni,sešlo se nás 7 statečných chlapců.Děvčata s námi nešla,tehdá nerozuměl jsem jejich panenkovskému světu věcí z Tuzexů.Tedy na Arbesáku v pět.Byl říjen,teplota optimální.
„Ty vole bratři Demétherovci!“vykřikl zoufale Petr a zmizel.Všichni ho následovali.Jen já, trotl naivní.Zůstal jsem stát,nechápajíc proč mám před Cikány utíkat.V Košířích jsem s nimi i proti hrál fotbal.Rasista jsem nebyl,tak proč…Dušička byla ve mne malinkatá.Vyhlíželi bojovně a zle.
„Tak mam te!“korunoval své vítěztví Ivan
„Máte,co máte,promiň te…..?“Nerozuměl jsem otázce.I oni byli trochu vyvedeni.
Náhle se mi vyjevili vyprávění o těchto bojůvkách.Kdy sebemenší provokace,posloužila
k mnohaleté nenávisti.Pochopil jsem,že jsou přesvědčeni o naší trestní výpravě proti nim.
„Kam ste chteli zajit?“
„Na Malou Stranu do podzemí,jsme přesvědčeni,že tam dochazí k pitvě mimozemštanů!“
„Mimozenmštanmů?!“nechápavě ohlédl se po svých druzích.Začal jsem je zajímat.To nečekali
„Jestli se nebojíte můžete jít se mnou!“ Cigán,aby se bál.Fuj-není srab.Ivan mi naznačil.Nemá hrachy ani z policajta.A ukázal mi břitvu.Souhlasně jsem kývl.
„Nuže pojďme ke Karlovému mostu!“
„Zde je ten vchod do podzemí!“ukázal jsem na nevzhledný dveře od sklepa
„Gadžo…,to je lečka,dostaneš par facku!“pokoušel se mne zastrašit Deméter
„Není…,pojdmě dolů!“pobízel jsem je k cestě do neznáma.
Zmocnil se nás svírajíci pocit v hrudníku,byla skoro tma.Světlo svítilo strašidelně,
všude to páchlo zatuchlinou a alkoholem
„Tady palej slivovici!“analyzoval smrad Ivan
„Ba né,to je ten mimozemšťan!Podívejte,fakt tam leží tělo!“
posvítil jsem baterkou na neznámí objekt
„Upír…!“ Zapištěl úzkostně Ivan a dal se ze svými druhy zběbale na útěk
„Co to ma zmanenat?“prohodila slova tělo mimozemšťana
„To je přece soudruh Drábek a pěkně opilý!“
Neváhal jsem ani minutu, utíkal jsem pryč.
Ačkoliv tento tvor měl oči všude a často mne potkával.Nevnímal jsem ho…Malá strana se stala místečkem odpočinku.Její malebné baráčky,uličky, mi poskytovaly barvitý fantazijní azyl. Před školou a vším co mi bylo cizí.
Tak třebas.Často jsem vyhlížel v Čertovce Vodníka.Čekal jsem naňho i do večera.Neměl čas.Navštěvoval mne jen v noci,ve spánku.Stěžoval si na znečištěnou Vltavu a děsně pitvořil svou tvář.Tak silně,že jsem se musel smát.
Setkání s vodníkem ve spánku
„Spíš…,mekeké?Tys mě dneska volal celé odpoledne,viď?“
„Ano…“
„Mám někoho utopit?“
„Ano,soudružku učitelku!“
„Píšete písemku a ty nic neumíš!“
„Ano….“
„To je takový problém se učit?“
„Mě to nebaví..! Chci být také Vodníkem!“
„Budeš žít 777let.To chceš?“
„Tolik?“
„Ano,mi Vodníci máme delší život nežli lidé.Jsme celý zelení.To ti nevadí?“
„Ne…Nemusíte ráno vstávat do školy !“
„Takže ty opravdu chceš být jedním z nás?“
„Ano! Co má tedy udělat?“
„Mušíš stále opakovat blekeké,blekeké jsem vodníkem!“
„Jenom toto?“
„Ano!“
„Tak málo? Myslel jsem. Že musím někoho utopit?“
„Ano,to přijde samo.Ovšem pozor…!V dnešním čase topit není jednoduché.Už malé děti se ve škole učejí se plavat.Neplavců je poskromnu.Avšak najdou se.Pak musíš mít přichystané hrníčky pro jejich dušišky.Můžeš začít soudružkou učitelkou!“
„Jak víš,že neumí plavčit?“
„Jsem Vodník!“
„Aha…“
„Blekeke,blekeke jsem Vodníkem!“
„Honzo vstávej,je ráno,škola tě volá!
Maminka mne přivítala v novém deštivém ránu.Škoda,dušoval jsem se.Sen byl nadějný.
Skutečnost neblahá.Mě se chce spát.Co budu dělat?
Půjdu utopit soudružku…
Setkání s Petrou
V Pionýru jsem znovu pokračoval.Ani né pro vidinu svazáctví a budoucího komunistictví.Jako,že proto…Protože vždy byla možnost se ulejt z přiblblýho vyučování
Dělat neplechu při vítání neméně chytrých delegecí.Třebas jsem chtěl vyměnit pionýrský odznak s portrétem Kim-ir sena.Od vyslanců spřátelených pionýrů s KLDR.
Korejec byl nabýtkou dotčen a jeho vedoucí též.Ani v rámci družby se svého boha nevzdal.Náš pionýrský přestavený mě pokáral.Nebral jsem ho vážne.Byl to notorický alkoholik.Bydlel na Smíchově v místnosti jedna plus nic.Kde měl mnoho vratných lahví od piv.Jenom jsem později litoval,že za trest jsem nemohl uvítat soudruha Fidela Castra,ani našeho teroristického spojence Jásira Arafata.Nu tak byl jsem aktivní v této organizaci na konci sedmé třídy.Šel jsem záměrne o rok později.Jsem narozen na konci května.Takže v mi končil 13věk mého života.Načínal se čtrnáctý.Hormony,tělo,duše,jaro všechno jsem cítil nebývale vzrušeně.Pozoroval jsem děvčata jiným úhlem a tajně toužil po jejich něžné pozornosti.Mé zkušenosti byli prachžádné. Já se snažil je zaujmout jak jsem uměl-neuměl.
Petra, teprva 14letá nádherně tvarovaná.Voněla celá,měla dlouhé hnědé kaštanové vlasy.Hnědá oči nabyté jiskrou života.Zamiloval jsem se do ní na první pohled.Nedokázal jsem jí oslovit.Vypátral jsem,že se přihlásila do soutěže poznej Sovětský svaz s nepoetickým logem „O zemi kde zítra již znamená již včera!“ Ti nejlepší z celé republiky za odměnu jeli do Arťéku.Do nejprestižnějšího pionýrského tábora na světě!
Přiznávám,že jsem po tomto privelegiu nijak netoužil.Věděl jsem, plácnu něco za co me diskvalifikují.Ale oslovit Petru mě rajcovalo.V středu jsem šli s naším vedoucím.Mnou přezdívaným Abstinent.Tedy s alkoholikem a dvoumi spolužáky
na inspirativní prohlídku muzea V.I.Lenina.Dnešního sídla Sociální demokracie, Lidového domu.
Petra tam stála a čekala na nás.Zamiloval jsem po druhé.
Muzeem nás prováděl starý Komunista, co přechodil několik infarktů.
Petra byla taková vášnivá…
„Tak,tady děti je fotografie lágru na Sibiři.Zde byli vězněni političtí odpůrci Carské režimu.Mučeni a izolováni od svých domovů po celý život.Tento despotický režim jich zavraždil 120 122.“
„Máte to spočítané přesně?“přerušil jsem ho ve výkladu
„Nerozumím ti,Já tam přeci nebyl.“
„No já bych řekl,že Car Mikuláš byl… amatér!“Abstinent se potil,snad nedostatkem lahváčů a milá Petra se zalíbením mi vysela na rtech
„Proč Amatér?“ustupoval soudruh průvodce
„Poněvadž soudruh Stalin ho předčil o takových 30miliónů umučených lidí prací!“provokoval jsem dál
„A nechal vyhladovět Ukrajinské vesnice!“pokračovala nebojácně Peťulka
„Odkuď máte takovéto informace?“chytil se srdce a zdrceně si sedl na židli
„Od našich Sovětských přátel s kterýma si dopisujeme.Třeba Volďjova teta Máša zemřela v Gulagu vyčerpáním!“Vytáhl jsem absolutní trumf
Soudruh průvodce neříkal už nic,snad opravdu pomalu umíral.Rozdrcen pravdou,dýchal hlasitě……..
Nechápavě kroutil hlavou,ukázal nám rukou směr k východu.Abstinent z toho nic nevyvodil.Nechtěl přijít o špatně,ale přece placenou práci.Napruzeně odcházel k metru
k nádraží Střed.Petra se na mne podívala se zaujetím
„Nepůjdeme se projít Prahou?“navrhnul jsem skromně.Byl konec Dubna rok 89.Sluníčko svítilo přes dusivý mrak smogu.Pro mne byl všude čistý vzduch nasycený
laskavostí Petry.
„Tos tomu dědkovi nandal!“uznale se mi podívala do očí u Národního divadla
„Ty taky,ukrajinské vesnice…,jsi skvělá!“zalichotil jsem jí též
Nad námi kvetly kaštany.Pohladil jsem jí ruku,rameno…,nebránila.
Měl jsem chuť recitovat všechny bláboly napadajíci mne.
„Jsi šťastná,jako tato chvíle spásná!“
jsi krásná jako tento kvetoucí kaštan!
Jsi pro mne žadoucí bytost…
růže touhy……!“
„Jé ty jsi básník,povídej.Ja mám ráda básničky.“
Nestačil jsem zarýmovat podruhé.Vyrušení mi přišlo nevhod.
„Jé Mrázku co tady děláš s Procházkovou?“přepadli nás spolužáci
„Jak vidíš sedíme a bavíme se!“
„Já už musím jít domů,ahoj!..“rozloučila se kvapně má touha
Měl jsem chuť je postřílet,upálit v krematoriu,rozptýlit jejich urny do Vltavy.
„No jo pán se fláká,nechodí do školy,oblbuje pionýrky.A ani neví,že málem propadá z Fyziky!
„Cože?“
„No jo souška říkala před celou třídou,že tě nechá prolítnout na konci.
Když se nenecháš vyzkoušet a nenapíšeš písemku.Máš tam kouli za neodevzdaný laborky.Nějaký měření,nebo co.
Pokrčel jsem rameny
„Hele,vole,nechceš jít s náma na Spartu v Neděli?“
„Hraje s těma Rumunama,PMEZ!“ doplnil ho Karel
„No jo,ve tři u tanku?“
„Ok…!“
Letná byla natřískaná fandama k prasknutí.Samí věrní ortodoxní Sparťné.Rumunští
pozbuvači nikde…Měli jsme osvědčený systém.Na prvním půli jsme stáli za žakovský lístek a tu druhou…Jsme se propašovali na reprezentativní tribunu.
Velký zápas začal.Spartička v prvích minutách útočila jako dravá samice.Straka kopal do meruny ostré střely a trefil se.
„Góóóóól!“burácelo stadioném.I já jsem cítil euforii.
„Bi a bi a bi Rumuna do hlavy!“hosté vyrovnali,nadávky plynuly s úst jako voda v rozvodněné řeky.
„Černá svině!“nesouhlasili s postupem rozhodčího ti nejradikálnější,prý měl odpískat penaltu
Sudí ukončil prvních 45+2minuty hry a sklidil další sousto uražlivých výroků.Jenže,jako Francouz nad tím mohl mávnout rukou.Nerozuměl Česky……….
„Hele vole,pojďme si sednout na tribuny!“
„Jé Petro,kde se tady bereš?“okouzleně jsem jí pozdravil
„Jsme zde s dědou,miluje fotbal!“zamrkala něžně
„A ty?“
„Já mám radši básničky od snílků…“
Děda přinesl pivo,párky a limonádu,spolužáci sušenky i cigára.Pohár mohl pokračovat.Sedl jsem si dobře.Po mé pravé ruce Petra,vedle ni v pravo nadávájící děda.Po mé levicí fanatičtí druzi ze školy.Sparta pokračovala v mizerném tempu a inkasovala branku.Pískot,nespojenost,chut dát někomu do držky a dvě hrdličky zahleděné do všeho možného,jen do kopané.Toť atmosféra Nedělního odpoledne.Rumuni srazili Spartu 5:1.
Letenští odcházeli s ostudou do kabin a my domů.Drazí spolužáci naštěstí zmizeli.
„Jak jedete,děti?“informativně se ptal její děda
„Dvanáckou k tanku!“
„Tak pozdravuj tátu,já jdu do hospody,dolů do Holešovic!“odporoučel se starý pán
„Víš že dneska je svátek čarodějnic,Petro?“
„Chceš mě upálit?“
„Ano…,v
kolik máš být doma?“
„Nevím,musím zavolat…“
„Ja též...“
Petřín voněl čarovně a lákal svou mocí magické noci milence.Lanovkou jsme se nechali vytáhnout na vrcholek.
„Jé vona je otevřená hvězdárna!“zamrouskala
„Nejbližší hvězda k naši planetě je proxima kentaoura!“zaráčkovala studentka astronomie
„Věříte v zodiac?“zeptala se zájmem Petra
„Astrologie je dávno překonaná pavěda založená v tmářství starověku!“zesměšnila se více
„Podívej ten kráter meteoritu,Honzo!“
„Ta fotka je z USA,jednou tam zdrhnu…“
„Vezmeš mě sebou?“
„Rád…,je nejvyšší čas odejít.Najít si místečku pod stromem a…?“
„A…?“
„Pozorovat májové město Machových veršů,jdeme!“zavelel jsem
Na cestě u zdi Americké ambasády jsou lavičcky,u jedné z nich dva stromy komicky srostlý.Přenádherný výhled na malebné střechy Malé Strany.Dává prostor všem mladým poetům k inspiraci.V květnu tam příroda čaruje tak mocně.Málokdo jí nepodlehne
„Neřekneš mi nějakou básničku?“
„Čarodějko rozmilá…
Jsi vlahá dnešní noci…
Mě není pomoci…
Myslím v opojení…
Jak ležíš na posteli nahá…
Má snaha je prostá,políbit tě.“
Zatvářila se cudně,sklopila víčka a vyšpulila rty.Francouzsky jsme se cumlali snad hodiny.
„Zejtra jsem sama doma,naší jedou na Slovensko.Zdrží se tam 7dní!“
Chtěl jsem radostí skákat.Padl jsem na bok a válel sudy ze stráně.Vyšlápl jsem kopec a Petra se smála
„Když, já můzu nejdřív v 7 večer.“
„Nevadí budu tě čekat,musím už jít!“
„Doprovodím tě…“
Nemohl jsem usnout,svět pro mne naprosto úžasnou chvilí.Byl bych se rozplynul štěstím.Pohltil mě hluboký spánek.
1.máje se vždy konaly mírové manifestace.Fraška…Jak by řekl Švejk „Blblo se na kvadrát.“
„Nikam nepůjdeš,víš dobře jak to vypadá.Něco,řekneš.Já tě znám jsi taková plechová huba.Policajti tě seberou,zmlátěj a nedostaneš se na školy.“Klidnila mne maminka
„Ale mami.My máme sraz ze Sokolem a pak hrajeme fotbal na Žižkově.Ne na Václaváku!“
„Tak dobře,ve tři buď doma,jdeme za dědou do nemocnice!“
Komunisti přemístili manifestaci z Letné na Václavské náměstí.Kam pozvali nemalé množství StBáků.Asi 7krát zasahovali.Hesla Chceme Svobodu.,Ať žije Demokracie,propusť te Havla se zájmen sbírali i s autorem.Dohromady nic moc.Byl jsem zklamán,čekal jsem daleko větší odhodlanějsí vystoupení odporu.V nemocnini
předsmrtná nuda.
„Mami večer jdeme s Abstinentem do divadla přijdu asi v 23.50!“
„Mě se ten vedoucí nelíbí,tahá Vás po nocích…“
„Jsem pionýr a přislíbil jsem svou účast.“
„Co mám s tebou dělat,tak běž.“
Petra na mne netrpelivě čekala.Všude uklizeno
Ve svém pokojíku měla připraveno občerstvení.Láhev Francouzského vína z Tuzexu.
Rodiče měli vášeň pro krev páně.A svá vína nepočítali.Přisedl jsem k ní na postel.chvěla se.Vzrušovalo mne to.Pošimral jsem jí jazykem na krku a ona vzdychla
„Nehceš mi složit pěknou básničku?“Šáhl jsem jí na prsa,neprotestovala.Zabásnil
„Rozpolcen ve vášni hladím tě po třásni.
Přivoním si k tvým kudeřavým vlasům.
Prožiju tu jedinečnou krásu.
Dotykem ňader ucítím spásu.
Na věčnoti budu tě dráždit….
„To je hezký…“
Byl jsem v rozpacích.Co dál? Já jsem přece ještě…Ano Prezervativ mi obstaral kámoš.Vytahoval se…To není problém pro mne to koupit.Už kolikrat byl v drogerii v obchode…Kecal,ukradl gumu svému bratrovi.17letý mladík musí být připraven na všechno.
„Já bych odskočil pro….!“nemohl jsem tomu předmětu přijít na jméno
„Chápu Jeníčku…“
Och,vplul jsem do pokojíku a ona tam ležela nahá.Poprvé v životě spatřil přírodní div v celé kráse.Stál mi…
„Pojď ke mne.“Přitočil jsem se v boku k ní a rychle oddychoval
„Chci,abys byl první,nasad si to.Víš jak na to?“
„Ano!“zalhala jsem
„Někdo zvoní.“lekle jsem prohodil
„Obleč se!“
„Ahoj Petro.“ohlásil se senilní děda,vstupuje do vnitřka bytu
„Je mi smutno doma samotnému,sedni na dvanáckacku a pojeď za vnučkou,
řekl jsem si!“
„Dobrý den.“
„A pan fotbálista,jak se máš?“
Mám plakat,nadávat,červenat se-nečervenat.Emoce a vše ostatní ve mne bujelo.Propadl zahy v smích rozchestal jsem se pomateně.
„Vidím,že jsme přišel vhod,hrajete karty?“
„Ne.“
„Ne.“
„Nevadí,naučím vás,lízaný mariáš!“
Inu místo milostné chvíle,mastili jsme sedmu,voko bere,černého petra,prší,
mariáš do půlnoci.
Setkáni s Petrou u pomníčku
Petra inteligentní mlaďounká dívka.Obratná diplomatka,zařídala místa u pomníčku padlým hrdinů.Já kolosální heretik,jsem nikdy nechtěl stál 20 a 20min.
Kde se kdosi nechal zastřelit pár hodin před koncem válku.Ne snad pro neúctu k mrvtému.Jsem Blíženec stále v pohybu, stát na jednom fleku,k tomu nemluvit.Je nadlidský úkol.Ale Petra je miloučká.Pomníček se nacházel v zastrčeném koutě nefrekventované ulice.Zkrátka Jaroslav Procházka+ 1 neznámý padli tak dobře,kde nejezdili tramvaje,auta.Holt uměli pro nás zemřít.
„Petra jsi ušlechtilá princezna.Já tě miluji.“porušil jsme tabu
„Neměl bys raději mlčet?“pousmála se
„Zřejmě asi jo,nikde nejde,tak co.Mrtví nevzkřísíme,v nebi žijou 44let.“
„Věříš v boha?“
„Nevím ještě jsem nad tím nepřemýšlel. A ty“
„Ano,Evangelička!“
„Charašo ja Atějíst.Chceč říct vtip?“
„Jo“
„Ruský Ivan sedí u Azorského jezera a čeká.Neštastný rybář už dlouho nic neulovil.
Kouká neštastně do čisté průzračné vody….Síť se zaškube úlovkem.
Hurá,zaraduje se Ivan.Mám rybu,ryby...Budeme mít co jíst!Jenže v síti jen jedna se mrská.Zklamán je Ivan.Nasraně rybu vezme a chce jí zabít.
Prosím ušetři mne…splním ti tři přání!
Ivan ve své tuposti nechápe význam této chvíle. Má hlad. Nevidí,neslyší
Musím tě zabít.
Ne,zachovej mě,já se ti odměním.Chceš auto,dům,palác,peníze?
zoufale brání zlatá rybka svůj život
Nehci,ještě mě zavřou jako třídního nepřítele a pošlou na Sibiř.Ja tě sním.
Nedělejte to Ivane,bude tě to mrzet
Nežvaň mám hlad,takhle tě klepnu a podříznu
Ivane,a hrdinou Sovětského Svazu se netoužíž stát?
To,jo.Ano chci být gerój!
souhlasil Ivan a vhodil rybku do jezera
Staň se-pravila ryba
Ivan leží v zákopu.Je 2.světová válka on má poslední granát.Nad ním německé tanky.
Ivan odjistí pojistku.Za Stááálina,Za róóódinu… Padne jako hrdina SSSR!“
Rozchechtali jsme se nebezpečně.Naštěstí nikdo neprocházel
„Honzo ty jsi fantastickej,já tě miluji.“
„Znáš Petro,tento?“
„Ne“
„Víš,co se stane,když postavíš všechny duchovní.Faráře,popy,biskupy…z celého světa
za sebou a přejedeš parním válce?“
„Co…“
„Vznikne tak zvaná svatá cesta!“
Následoval další bouřlivých aplaus smíchu dvou zamilovaných pionýrů
„A víš co stane když postavíš takto všechny komunista z celého světa?“
„Nevím…“
„Bude božský klid..!“
Petra se kousala do rtů.Zrovinka se stará důchodkyně ploužila do samoobsluhy
„Máme 15minut,poslední vtípek řeknu,pak ani neceknu
„Jo“uchechtla se
„Přijde Čech do nebe.Projde kolem sv.Petra.Zaklepe na kancelář samotného boha.
Otevře dveře.Všemohoucí sedí za stolem.Všeznající se usmívá a všude má samé hodiny.
Nejvyšší bože řekni mi prosím.Proč máš jen hodiny a nic jinýho?“
Ten čas měřím každé zemi mého světa.Tam kde se něco scizí.Jedna krádež znamená posun o jednu minutu.Podívej v SSSR 60krádeží-1.hodina.V USA 120loupeži 2hodiny
To je krása,pane bože.Ale hodiny měřící čas zlodějin v Československu nikde nemohu objevit.
Bůh se zamyslí
Á orloj s Českolovenska,ten mám na záchodě,kde mi slouží jako větrák
Rozesmáli jsme se více….
Na každého dojde i na mne!
Soudruh Drábek kráčel ze schůze Svazu Česoslovensko-Sovětského přátelství.Postřehl náš smích
„Čemu se smějete!“třásl se vztekem
„Máte stát v pozoru s dviženou rukou a držet hubu.Vy si děláte legraci z mrtvých,padlých hrdinů při Pražském povstání?“rudnul
„To teda né. Já tě znám.Ty jsi pěknej neřád.Zejtra jdu školy,všechno oznámím.Je konec panáčku tvým vylomeninám.“Prskal
„Chodíš do Presslovky?“
„Do Belojanisky“zalhal jsem uctivě.Chodil jsem do Koře…….
„Počkej zítra!odešel nakvašen
„Drábek je pěkná svině,prej mlátil vězně v 50letech!“zašeptla má víla
Mí zlatí Andělé dále ochraňovali mou maličkost.Snad opravdu soudruh Drábek do školy
přišel.Díky mým bohům do jiné,nenašel mě.Strach po 14 dnech ze mne vyšuměl a já se těšil na prázdniny.
Setkání se Sovětským svazem
„Zařídila jsem ti tábor v Bělourusku,vlakem z hlavního nádraží pojedeš do Minska!“
vytrhla mne maminka z mé červnové euforie
„Si děláš srandu?Co tam budu dělat?Vždyť tam bouchnul Černobyl!Ja nechci bejt radioktivní!“bránil jsem se marně
„To je dávno s tou Elelktárnou.Alespoň poznáš jak se vyráběj televize!“maminka pracovala v Tesle Eltos.
„Obrovská výhoda,těším se jako malej na Ježíška“. Zaironizoval jsem
„Nakonec se vrátíš nadšenej.Maj tam nádherný jezero.Naši opraváři se jeli mrknout.Dlouze vypráveli o čisté vodě,písčitých plážích.O Bělorusku!“dále přesvědčovala
„Hm,proč ne k moře třeba do Itálie?“
„Víš,že to není možný…Pojedete 17.července.Přes Polsko do Minska vlakem.Vrátíš se 17.srpna.Jsi rád?“
„Jsem šťastnyj.“rezignoval jsem
V sedm večer přišla Petra k nám domů.Sedmkrát zazvonila,náš signál.Sešel jsem dolů
„Petruško jedu do SSSR!“
„Aha,do Arťéku?“zkřivila ústa
„Ne,do nějaký zakopaný prdele v Bělorusku.
Proč jsi tak smutná.Znám tě veselejší.“
„Víš nechci tě ranit.My jedeme též pryč.Na Západ.Rakousko.Chceme do Austrálie.
Amorův šíp mi zasáhl srdce.
„Já, já taky emigruji,přiletím,ješte se potkáme.“
„Myslíš?“
Odcházela se sklopenou hlavou,cítil jsem její tvrdost a něhu.Nechtěla mi plakat v náruči.
Na hlavním nádráží byl zmatek prvního stupně.Součastně se chystalo do SSSR více výprav.Sedmkrát jsme se pomýlili.Ta osmá Tesla Eltos,naše..Vedoucí muž statný čtyřicátník sportovního typu.Na krátko ostříhán.Sebevědomého vzevření.Dal jsem mu přezdívku amerického borce Čarlího.
Mí spolucestující se bázlivě rozhlíželi.Připomínali mi odsouzence před popravou.
Ustrašeně těkali očima.Neurčitě se tvářili.
Čárlí se ujal svého proslovu
„Přátelé jmenuje se Jaroslav Knapp a budu vaším průvodcem,na cestě Běloruskem.Pojedem 27hodin.Tj. i v noci.Jsou pro nás připravena lůžka po třech.
Musíte se rozdělit do počtu.Na peróni sedm,čeká nás vlak.Zkontrolujte správnost vašich pasů!Při minulé cestě na Ukrajinu tři děvčata zůstala na Slovensku.Měli prošlou platnost.Není nutné sebou vést drahé věci:Kupříkladu Wolkmeny,či šperky.Mohli by vzniknout nepříjemnosti na hranicích.Překračujeme dvoje.V Bělorusku,tedy v celém Sovětském svazu mají jiný rozchod kolejí,tedy širší.Pro zajímavost v Brestu strávíme 4 hodiny.Dvě hodinky bude trvat výměna podvozku a mění se čas na Sovětský.O dvě hodiny.Vlastníte li Ruble,máte celých 120 minut na nákupy.Na Polských hranicích jsme cirka bez zpoždění v 3,30 ráno.Prosím rodiče o odevzdání naší zdravotnici Míše,karty
o zdravotních problémech svých dětí.Věřím,že budeme vycházet spolu dobře a staneme se kamarádmi.A čas pobytu v SSSR,zůstane nám po zbytek života plodnou vzpomínkou.
Děkuji za pozornost a vydejme se ku vlaku.“ Chtěl jsem vtipně komentovat,únava mne zmáhala.
Na peróně stálo něco jako vagóny.Obrovské hranaté krabice.CCCP snad všude napsáno.To malé upozornění kam se vlastně řítíme.Praga-Warszawa-Moskva rychlík napříč kontinentem.Divnej pocit jsem měl.Aby né o Svazu jsem choval nesčetné představy.Avšak vlastním cigánskou duši cestovatele.1300Km je hodně lákavé,kamsi do neznáma.
V chodbičce stál Čárlí,přerozděloval do vlakových pokojíků.„Půjdeš sem..“ukázal na mě
V místnosti se tísnili dva bratři.Skoro dvojčata.Nemotorně se pohybovali a koukali se zájmem na vše nové.
„Kluci víte,co to znamená CCCP?“uvedl jsme se
„Né.“ dvojhlasně odpověděli
„Car carevně cucá přirození!“rozchechtal jsem je.V našem kupé zavládla pohoda.
„Jsem Petr,tohle bratr Zdeněk“
„Zdeněk.“
„Honza.“
Spíše mlčenlivé povahy.Introverti snadné oběti mé extrovertní povahy.S rysy Egocentrika.Někdy mám pocit,že stojím ve středu galaxie.Dle mé hlavy obíhají planety.
Slunce vzdáleno 7 777 777 777 777 777 777 světelných let me hřeje,hladí po spánku.
„Máte něco k proclení?Kluci vyplňte celní prohlášení.Sověti si na formality potrpěj.Ve čtyři jsme na hranicích s Polskem.Ukaž te mi pasy.Výborně vše v pořádku.Jsem spokojen.Dobrou noc!“
„Optimista,vsaď te že budeme mít 70minut zpoždění.Já to znám.Jeli jsme jednou z tetou do Komárna…“souprava se rozhýbala,ještě že jsem se nevsadil
„Půjdeme spát?“navrhl moudře Zdeněk
„Ok“
Miluji jízdu vlakem.To melodické drncání.Jízda po kolejích ve mne vzbuzuje krásu dálek.Usnul jsem záhy.Spokojeně si dřímám.Duch cesty mne unášel do podvědomí.Sen,realita nevím,spím,bdím.
„Stoj!“míří na měě pistolí .Voják nadáva,uráží v ruštině.
„Nacísto,lžeci,pizdec!“potím se, intuitivně vnímám svůj konec.Nechci zemřít.Je to poprava.Mám 5minut života.Prásk
Au,zvedám se v kupé ze země,odpornej sen. Někdo klepe?
„Pohranič
ní kontrola!“ohlásili se jak naši i Poláci
Poláci byli laxní,nekontrolovali v podstati nic.Čestí nám prohlédli pasy,oštemplovali.Pokračovali v inspekci po vagóně
„Zdálo se ti něco hroznýho?Řval si,klepal ses jako při popravě.“překvapil mě Petr po návštěvě celníku
„Sen byl hrozný,nesmírně skutečný.Jsem rád,žiju.Kolik je hodin?“
„Pět ráno, měli jsme trošičku zpoždění.“
„Dáme si šlofíka?Do sedmi?“ rozlousknul oříšek Zděněk
„Do deseti!“zamumlal jsem unaveně a propadl v hluboký chrapotík
„Ještě Polska nezgyňula!“skandoval nějaký maniak na nádraží ve Wroclavi.Drž hubu
kreténe,nakvašeně jsem se zvedl z lože a šel se zvědavě mrknout na toho fanatika.
A jo, já zapomněl konají se první svobodné volby od války.
Solidarita versus Komunistická strana Polska.Solidarnošč,tak se polsky řekne solidarita!Jak jsou si naše slovanské jazyky pobodné
„To musíš tak řvát,vole?“klidnil jsem voliče
„Proše pana,ještě polska nezgyňula!“no jo ale zas tak stejné nejsou.Zavřel jsem okno.
Mašinka vyrobená i s vagóny v Německé demokratické republice.Made in DDR.Sjížděl jsme zrakem veškeré nápisy,upozornění.Záchranná brzda popsána 5 světovými jazyku.Jen zatáhnout..A nápad zeptám se průvodčího co by se stalo....Našel jsem ho na konci chodby v kupé.Uvnitř kouřil jednu Bělomorku za druhou náš mezinárodní štípač lístků.
„Dobý den,můžu se Vás na něco zeptat?“ihned jsem si vzpomněl na příběh ze Švejka
„Izviníte ja negavarju Pa-češski.Možno pa-russki i pa-anglíski!“
„Tavárišč kandůktor skaží tě minjá pažaosta.Što éto?“ukázal jsem na záchranou brzdu.A pochválil jsem se za perfektní školní ruštinu
„Éto,nazivájem stop-krón,abarínyj tórmoz.Kak v daroge budet prablem,Ja vazmů v ruku stop-krón,Smatríš?hltavě jsem koukal na každičký pohyb jeho pravé ruky
„Ja ruku vniz…“Přihodilo se něco neočekáváneho,naznačil dotek brzdy.Nešáhl však blíže k ní .Souprava se trhavě zastavila.Soudruh průvodčí-kandůktor,zesul se do polského pole
„Nemóžno,já nět!“plačtivě opakoval
Byl to omyl.Eletrická vymoženost cestování zastavila kvůli předmětu na kolejích.
„Chóčeš vódku?“nabízel mi posilujíci hlťan stoličné.
„Spasíba.“
Na chodibče rozpoutala se debata.
„Ja si myslím,že každé okno v kupé,je na hovno.Nejde otevřít.“hodnotil vynález z DDR,brněnský řízek Ruda
„Já jsem Honza.“představil jsme se a se zájmem hleděl svérazného Rudu
„Tož šohajku,posloucháš Depeche Mode?“
„Jo depešáky znám,proč?“nepochopil jsem
„Ribjata,pósle četvotrovo časá.,my vstretíme stalícu Polši,górod gerój Waršavu.Na vakzále bůděm sórok minůt.“
„Co říkal ten debil?“otázal Ruda zvědavě
„Ty neumíš rusky?“vbloudila se mezi nás plavovlasá dívka
„Umím, jenže on mluví nějakým dialektem…“bránil se hrdě Ruďák
„Za chvilinku přijedeme do Waršawy,kde na hlavním nádraží skejsnem asi 40minut.“přeložila bezvadně
„Jak se jmenuješ,já jsem Franta!“představil se,mě neznámí spolucestující
„Valérie Fialová…“
„Nezvyklé jméno,takové bylinné.Já jsem Honza.“očarován,koukal jsem na její rty
„Zdeněk…“
„Petr…“
„Alex…“
Srdečná atmosfára prostoupila naším vozem.Bylo krásné pomyšlení, že jsme za jedno na jedné lodi.A budeme spolu sdílet ten předlouhý čas v nezmámé zemi.
„Ribjáta Waršáwa…“
Varšava je možná pěkné město.Zbudované z trosek válečného běsnění.Bohužel kratoučký časík nám vymezen.Byl naplněn jen prohlídkou nádraží.Naše oblíbená hra.Znamenala přijít k Polskému muži uklonit se a říci..
„Proše pan ve třičtvrtě na čtyři přijede soudruh Olgoj Chorjoj z Mongolské lidové republiky a řekne.Jednou a nebude toho dlouho trvati na věky věků budu obrovským červem ve Varšavě.“
Nechápavě kroutili hlavou,nerozuměli. My s Rudou jsme se řehtali až do Brestu Litevského.Těšil jsem se na spoustu lumpárem,které budeme nestydatě provádět.Na úkor domordého obyvatelstva.Puberta v nás bujela…
V městěčku Siedlce jsme u okna zpodobnily rukama tvar ženského těla.Neopomněli jsme procítit tvary ňader a hýždí.Demonstrovali jsme pohybem panví proniknutí.Některé Polky se červenaly a my rudly s Rudou smíchem.
„Za 50minůt budem na graníci.“nervózně se průvodčí po nás podíval
Jiný rozchod kolejí je naprosto úchvatná peripetije.Vlaková souprava se rozporcuje na vagonkové dily.A každý z nich je uchopen mocnýmy ocelevými zvedáky.Ten kdo zůstane uvnitř má pocit levitace.Za okamžik odjetou ty evropské podvozky a přířítí se ony Sovětské širší.Dělníci jsou děsně umazaní a nestřízlivý.Vodka,neutěšené sociální podmínky jim prozrazují zklamané oči.Ano první co na vás dýchne je alkohol.
Je šlechetné. Mít u sebe zásobu českých cigaret.Na ty si pracující potrpějí.Bez žvára neudělají ni krok.A přednostně si dají záležet na profesionální výměně vašeho vagónu.Pocit bezpečí je na cestě do SSSR k nezaplacení.
„Spasíba maladjoc,vaša daroga gatóva!“informoval mě Oleg výměnář.Při práci se mnou rád mluvil.Měl syna a dcera.Syn pracoval v Kaliningradu.Z určitých důvodů mi neprozradil kde přesně a co…Zřejmě KGB.Ovšem svou Natašu vychvaloval.Ukázal mi její fotografii.
“Natášenka můdrija děvóčka,ana balšája krasávica!“zdůrazňoval a mával mi podobenkou 14náctileté Bělorusky,své dcerušky.Kdyby se vlaky nespojila a nepřijela Sovětská lokomotiva.Asi by mi jí dal i za ženu.Z dálky na mne přátelsky kynul a šermoval rukami.Svým druhům ukazoval mým směrem.
Odjížděli jsme,nám do neznáma.
„Co ti chtěl ten Rusák?“zajímal se Ruda
„Oženit mě ze svou dcerou a nebyl to Rusák nýbrž Bělorus!“upoutal jsem pozornost už v SSSR
„To je drsný,ještě drsnější než ty kurvy pohraničnický.Podívejte jak mi přeházeli kufr!A jeden z nich mi ukradl wolkmena.Píčus jeden Ruskej pojebanej.Zlodějskej.“
rozčiloval se Patrick.Na první pohled svůdník.Ten typ co vzládne naprostou každou oslnit.Měl modré oči.Hnědé vlasy.Holčičí tvar obličeje.A lyšácký úsměv.Co dokáže u jiných chlapců.Né tak dobře přirodou obdařených,vyvolat závist.
„Ty kreténe,Wolkmena jsi přece půjčil Šárce z vedlejšího kupé.!uzemnil ho Ruda
Šárka se šla podívat kdo to o ní mluví.Blondýnka každým coulem.Čtrnáctiletá kočička s zrajícími ňadry.Trochu namyšlená.Vědomá si svých předností.
„Tady ho máš…“řekla s nadzvihnutým nosíkem
„Já jsem Honza…“snažil jsem se představit
„Ccccc.“odpověděla mi
„Hele Honzo,já jsem Patrick.Odkuď jsi?Já jsem z Pardubic!“zájímal fešák z města perníku
„Z Prahy z Malé Strany!“prohodil jsem hrdě
„To jako bydlíš na hajzlu?“rozchechtal se
„Chceš do držky,vole.Malá Strana je nejstarší čtvrť.Plná strašidel,vodníků.Tajemných rytířů.Malebných uliček.“bránil jsem svou milovanou Malou…
Ty vole ty seš číslo.“odvětil uznale
Rudé slunce na západě se chystalo ulehnout.Měsíček ohlašoval svou vládu.Hvězdičky blikali nad obzorem.Uháněli jsme obvyklou rychlostí.Očíčka se mi klížila.Únava se o slovíčko hlásila.Rozloučil jsem se z raubíři a vydal se za introverty do kupé.
„Ve tři ráno přijedeme do Minska!“zíval Petr na celé kolo
„Do prdele…“suše jsem přihodil
Setkání s Minskem
„Vnimánije,vnimánije.Zděs glávnij vakzál Minsk.“probudil mě venkovní amplión
„Pijanery vstavjte.Etot vas vakzal.V Mínske bůdět vaš lagjer.“přidal klepotem nervózní průvodčí
„Taky nás mohli probudit o malinko dřív…“
Nesnáším jakékoliv nucené vstávání.Zejména když jsem vytržen násilně.
Malátnost,totální ospalost mě pronásleduje celý den.Jsem nechápavý,zívám na celičký kolo.A rozhodně nejsem sexi.Naopak připomínám to nejošklivější strašidlo na světě.
To není nejvhodnější imague,pro první setkání s novým městem.Neznámými lidmi.
„Ahoj Šárko.“polaskal jsme pohledem naší missku
„Nazdar Medvěde...!“pozdravila mě
„Pěkné ráno…“ zabručel jsem si touhou po medu
Zakašlal jsem a vystoupil na perón.Nápisy v azbuce mi připadly děsně magický.
Takový jako něco mezi latinkou-řečtinou-a znakovým Čínským písmem.
Naštěstí jsme měli zpoždění.Bylo půl šestý a my čekaly před budovou na naše hostiletele.
Z Bufetu se vyřitili mírně opilé.Nadlidsky nalíčené ženy v středních letech.Paní Nataša,
a slečna Stánja.Překypovaly nadšením a srdečně nás vítaly.Byli dojaté.Při vší Slovanské zdvořilosti nám hlásili.Že nás Čechoslováky čekají ty nejkrásnější okamžiky v zemi zázraků.Že ony,naše Běloruské vedoucí se o to postarají z naprostou samozřejmostí . Slečna Stanja se div nerozplakala.Citlivá duse!
„Maľčiki i děvočky smatritě jechajeť naš avtóbus!“S zívajícími ústy otevřenými do kořán.Čučeli jsme na ten nádherný muzejní kousek na čtyrech obrovských kolech.
„To snad jezdilo už za Lenina.“vtipkoval Ruda
„Ba ne to je poslední hit cara Mikuláše.“sanžil jsem odhadnout stáři autobusu
„Što gavarite,maladjoci,gavarite pa-russki?“se zájmem podhlédla na nás dva Valerie.
Hlavas Čarlí v předtuše budoucích problémů.Bystře poznamenal.Ze jsem unaveni a jsme naprosto šťastní příjezdem přepravního prostředku.
„Étot charašó.“poznamenala spokojeně slečna Stánja
Autobus před námi rychle zabrzdil.Otevřeli se dveře.Vyšel hustý tabákový kouř.Poté řidič s červeným nosem a cigaretou.
„Pijanerskij lágěr zavóda Gorizond Minsk?“potichu zašeptal tuberáckým kašlem
Maličkatý prostor uvnitř dával tušit,že tyto výrobky nacházejí uplatnění i ve
Vietnamu.Kdybych byl malinkatý Asiat možná bych byl i spokojený.Jenže jako dospívající Evropan jsem z Rudou akorát nadával.Sedl vedle mě.Všech 27 pubescentů +3vedoucí a naše milé Sovětské průvodkyně.Vtěsnali se do vnitřka válečného stroje.
„Ribjata…“ujala se řeči upovídaná Stanja.Byla zvědava či umíme rusky.
Nebo i jiná světové jazyky.Uměla Anglicky,Německy,Francouzsky?Byla zřejmě velice vzdělaná žena.Já jsem neodolal svému recesismu.Zvedl ruku a nechal se slyšet.
Že umím perfektně Maďarsky.Po odříkání číslovek od jedné do deseti.Mého důkazu dobré znalosti cizýho jazyka.Sklidil jsem potlesk.Stanja se na mne podívala se zalíbením.Stal jsem jejím miláčkem.Ku mému neštěsti-štěsti.
Řidič zakašlal.Mrknul všeřikajícím pohledem na ty dvě.Šlápl na plyn a nic.Zařadil, opakoval znovu úkon,nic,Třeti,Čtvrty,Páty pokus neůspěšný.
„My snad neodjedem.“přidal uštěpačně Ruda
Po sedmém stlačení krabice koleček nadskočila.Odfrkla a trhavě se rozjela.
„Hurá,hurá!“hulákal Ruda
„Abys to nezakřiknul,vole!Počkej až přijedem na křižovatku se semafory.Bude muset zabrzdit,zastavit a nerozjede to!“Podival jsem se za sebe.Gabriela s kamarádkou poslouchali.
„Odkud jsi?“zajimala se Gábinka
„Z Prahy a Ty?
„Hádej?“
„Z Ostravy?“Tipoval jsem podle akcentu.Mýlil jsem se ostatně jako ze semaforem.Nedošlo mi že v SSSR světelná upozornění nejsou.Nebo všichni jezdějí na červenou.Pokračovali jsme svižným tempen dál.Nu,Gabina pochazela z Mikulova.Hrdá Jihomoravanka nesnášela ty pitomce ze severu.
„Seš blbej.Ostravaci mluvi kratce a afektovaně.Ona říká stále že a mluví spisovně,vole!“poučil mě Ruda
Setkáni s pionýrským táborem podniku Gorizond
Sluníčko hbitě vyšlo.Zlatavé paprsky olizovaly tuto radioaktivní zemi.Míjeli jsme samé lesy.To mě fascinovalo.Sem tam nějaká vesnice,obrovská nekonečná pole a monumentální březové,jehličnaté,smíšené porosty.Vjeli jsem do zalesněné tajgy.Snad 10km třicetikilometrovou rychlosti,postupovali vpřed.Na bráně nápis Privjet!.A tábor.
Cihlové budovy uprostřed smrkového,březového lesa. Nádhera. Grandiózní.
Fenomenální!Kolosální!Mé srdce zaplesalo.Toť Kersko v Běloruském pojetí!
Náš autobus byl pohlcen táborem.
Uprostřed tohoto místa byli přichystáni na uvítanou pionýři.Rozespalý,
Špatně se orientující jsem při vystupování zakopl a upadl.
To je blbý znamení,napadlo mě.
„Zdrástvuj Tě druzja iz Čechaslavakii!“pozorně jsem si prohlížel,nakomandovane
pionýry,bylo jich mnoho a tvářili se nadmíru přátelsky.
Byly jsme pozváni na snídani.Čaj se nedal pít.Ruda to komentoval slovy,sračka.
A chléb byl též nějaký nezkonzumovatelný,pomazánky jsem se raději nedotkl.
Pěkný začátky,naše Běloruské vedoucí roztrpčenénaším nechutenstvím,byly by nám snesli modré z nebe,abychom se cítili co nejlépe.Chceme spánek zněla naše odpověd jednomyslně.
Bylo nám vyhověno.
Pokoje byly po čtyřech postelích,vybaveny přijatelným komfortem.Dvě skříne,poličky,lampy
A barevná televize Selena.
Odpoledne v čase se blížící večera.Nás někdo probudil,neodkladnou prosbou.
„Hele vole,podívej,nějáký děti jsou pod voknama a něco chtěj.“
Petr,ano spolujezdec s vlaku,tvořil náš pokojový kolektiv i s bratrem.
Měl pravdu pod našimi okny,sedm sedmiletých dětí se dožadovalo nějakého pamlsku.
Žvejkačky jsme vyžvejkali už v Polsku,bombóny mi ukradl někdo ve vlaku.Měl jsem
Jen konzervy od babičky.Paštiku házet z okna se mi zdálo nešťastné.
Pouze Ruda se tvářil spiklenecky,další spolubydlící.
„Hele,vole já mám ještě rohlík“vytáhl s baťohu do staniolu zabalené pečivo se salámem
„Neblbni Rudo,vždyť to může bejt i zkažený!“strachoval se Zdeněk,čtvrtý spolunocležník.
„Jo,je to nedůstojný,jsme zde pár hodin a ty je chceš urážet!“snažil jsem se ho zadržet v hodu.
„Prdlajs,snídaně nestála za nic,ten rohlík je zaručeně chutnější.“
„Čiň jak myslíš,já se od toho distancuji.“
„My taky.“shodly se oba dva bratři
„Jste Český poseroutkové,je vidět že nejste z Moravy.“Káravě se na nás podíval
a pokračoval…
„Maladjoc chočeš éto?“a ukázal na zabalený rohlík z Vysočiny
„Da,ja chóču,davaj!“hlasitě zařval mrňavý blonďák
„Chytej,vole!“Staniol se v letu rozbalil a rohlík se rozpadl na dvě půlky.
Zpoza druhého rohu našeho domu se vyloupl další ještě mrňavější blonďák.
Popadl druhý kus namazeného rohlíky a utekl.
„Pizdec“!zahrozil naň ten první a zakousl se
„Óčen charošij!“a přátelsky se na nás podíval
„Čechaslávackie pianeri-druzja.Germánci nět.Zprvu jsem nepochopil význam jeho slov.Avšak záhy nám sdělili,že před námi zde pobývali Východní Němci a chovali se
neurvale.Asi měli málo rohlíků s máslem a se salámem.
Setkání s Ljubou
Večer po večeři,která se opět nedala jíst.Bylo připraveno promítání romantického filmu.
Na první den se mi toho zdálo až mnoho.Prahnul jsme po klidu.Vzrušovala mě představa toho,jak ležím sám v pokoji a sleduji ruskou TV.pokoušel jsem se vymluvit na bolest hlavy,dostal jsem prášek.Kašel nezabral a rýma se mi nepodařila nafilmovat.
Tož musel jsem pokorně napochodovat.Nepochybyl jsem.Kinosál byl plný nedočkovastí všech přísedících.
Vešel jsem do vnitř a tam jsem spatřil.Byla celá taková milá,seděla u kraje.
Jen jedno místo volné v této řadě bylo.Ruda byl pohotovější,sedl si.Když uviděl její obrovský nesouhlas,zvedl se a přesunul se o jednu řadu dolu vlevo.
„Zdra-zdrastvuj,možno pasadít?“zakoktal jsem
„Da.“zálibně mi odpověděla.
Byl jsem její bytostí unesen do říše rychlé zamilovanosti.Voněla mi fialkami,byla krásně blonďatoučka a její ňadra zrali už minimálně druhy rok k rouztouženému zakousnutí vilných rtů,třeba mým.Poblázněnosti se mi tvořili verše.Toužil jsem jí oslovit a zahrnout jí přívalem svých milostných slov ruských i českých.Určitě by mi rozuměla,cítil jsem k ní důvěru.
„Kak tibja zavůt?“předběhla mě
„Minjá?“Zblble jsem se otázal
„Da,tibja.“usmála se tak,že si zamotala hlava,nemohl jsme skoro dýchat
„Honza,Jan,pa-rrůsky,Gonza,“nějak jsem nemohl natrefit na to svoje správné jméno
„Jan Gónza?Ja tibja bůdu gavarít Gonza,Da?rozzářila se jako slunce a já už nedýchal
Světla na pódium se též rozzářila a naše jedna s Běloruských vedoucích se ujala slova.
Mluvila velmi dlouho a nesrozumitelně,neposlouchal jsem jí.Jediná bytost která mi učarovala byla Ljuba.Přál jsem si,mít křídla.Jako Anděl jí popadnout do náruče a
Letět s ní někam hodně daleko,kde nežvaní takový nesympatický baby,kterým není rozumět.V té krajině mé představy,byla po celý rok velmi přijatelná teplota.Na pláži
U Oceanu,jsem měl v plánu jí svléknozut a jemně jí hladit.Nechal jsem se unést natolik,
Že jsem nepostřehl její závěrečné věty.Pak následovala hymna naše hymna.
Já jsem dál pokračival ve snění.Rytmus,sloky Kde domov můj,mi připadali tak daleké.
Po té zazněla Sovětská,jsa unešen svou představivosti,jsem cítil nebývalé štěsti,
Natolik usilovně,že jsem začal podvědomě a po té hlasiě zpívat Sajuz něrušíjnij.
Když jsem si uvědomil co dělám,bylo pozde dozpíval jsem sloku Na věky splatila velíkaja Rus.probral jsem se,všichni se hlasitě smáli i Ljuba…
Opona se odhalila a na plátno se prodrali paprsky světla z promítačky.
Oddechl jsem si.Nevěděl co se stane po té.Věděl jsem že Sověti jsou fanatici na svoje státní symboli.Ale aby mě posílali na Sibiř a ještě mi nebylo ani patnact se jevilo nerealne.
Děj filmu byl nezajímavý,kýčovytá pseudokomedie pro děti o tom jak malý Nikolaj cestuje z Moskvy za svým dědečkem na Sibiř.Po cestě byl okraden bandity,v chlebníku měl 45rublu.Nenaštěsti jeho teta,sestra dědušky bydleli na sídlišti v Novosobirsku.
Její syn Nikita,pracoval v armádě.S Nikolajem se skamarádili a parkrát ho vzal sebou
Do letadla.
Hodný nadřízený Nikolaje,statečný Stepan Stanislevskij generál,bojovník II.světové vállky. Měl na doma na své dače na zahradě vyřazený vrtulník používaný v Afganistánu.Po neuvěřitelných peripetiích se sháněním náhradních dílů.Se jim podařilo smontovat tento stroj,aby létal.
V závěru tohoto snímku se vydávají všichni tři na dalekou cestu Sibiří.
Štěpan Stanislevskij si ještě vypujčil ve skladišti zbraní kalašnikova a pár nábojů.
Byl vášnivý lovec a velmi se tešil na pokoření zvěřiny.Vše pochopitelně dobře dopadne.
Vrtulník přistane dědečkovy na prostorné Sibiřské zahradě.Děduška dojetím pláče a drží též uplakaného malého Nikolaje,v náručí.Asi nejkrásnější na celém filmu,byla ta nezničitelná Sibiřská krajina a pochopitelně Ljuba.
K mému udivu si nikdi nevzpomněl na mou hudební vložku.
Ljuba mi dala při odchodu do ruky nějaký papír.Mám přijít za hodinu do altánku u jezera.Bude tam na mě čekat.
Únava se mnou cloumala,dřevěný altánek byl lahodně schován v hustém borovém lesíku.Vlnky jeszery zrcadlili noční romanci.Zavřel jsem oči a usnul jsem.
„Kto ty!?“mučí mě v mučírně NKVD major Vykouskij,nemohu promluvit,bolí me celá čelist.Krvácím,chci se zvednout,následuje další rana pažbou pušky.
„Tvaje ímja,germánec!“pkračuje dále ve vyýslechu ten urputný nekompromisní sty\čný důstojník tajné policie.
Chci promluvit,bránit se plakat,řvát bolesti,napadnout ho.Ale jsme naprosto bezmocný,zraněný,asi umřu.Chci zemřít,ta bolest je nesnesitelná,bože můj proč tak brzo.Má duše odchází z těla,putuji za světlem.
Probouzím se,ležím s hlavou sklopenou v klíně Ljuby.Byl to jen sen,co to bylo?
Ona je něžná,hladíme mě po vlasech.Prý jsem naříkal a klepal se asi zimou,ale horečku nemám.Jsem nevýslosvě vysílen.Odcházím po jejím boku zavěšen laskyplně v její kulatoučký bok v tábor.
„Byla tady po tobě shánka,vole,hlavas se po tobě sháněl.“vylekal mě Ruda
„Jsem unaven,ať mi políbí prdel,jdu spát,dobrou noc.“
„No počkej,vole,to se nebudeš s náma koukat na válečnej film?“lákal mě Ruda
„Ne o válce nechci nic slyšet,jsem šťasten že žijeme v míru.Válka je něco krutého,nelidského,opavaž ten krám zapnout,nebo ti rozbiju hubu.Chodim fandit na Spartu a občas se pereme s cizejma fanouškama.“zívnul jsem a zalehl
Ruda televizui nezapnul,zrejme ho prekvapil muj nakvašený tón v hlase.
Druhé setkáni s Minskem
Snídaně byla opětovně nestravitelná.Naši drazí průvodci,hledali zbůsob jak nám vyhovět i v této naší náročné gastronomii.Kompromis byl nalezen a na přiští stolováním nám na podnosech přinášeli,Oblíbenou Polskou marmeládu,Činský lancheon,který se stal šlágrem a vajíčka.Mléko pili jen ti odvážnejsí jedinci,viz Ja a Ruda.Nu a pochopitelně nesměli chybět proslavené zelené brambory.podle mé teorie
Vznikli neštastnou náhodou při násilné kolektivizaci ve dvacatých letech.
Byla to v podstatě kletba jednoho kulaka.Ještě neš dostal kulku proletářské spravedlnosti do hlavy.Stačil všechny uroděné brambory na svém pozemku,
Proklít,strašnou kletbou.Každá brambora vytěžená kolchoznikem nebo sovchozníkem zezelená a skazí se.Jenže nepočítal s tím že nový Sovětští nový lide,na pověry nebudou věřit.Tudíž všechny zelené brambory budou v budoucnu považovat za zdravé a čerstvé.
A nám je servírovat k obědu i k večeři.Nebylo nikoho kdoby tomuto mému nesmyslu nevěřil.
Takže po snídani,přijel pro nás autobus Ikarus,aby nás převezl do havního města.
Za jízdy trvající 65minut jsme se skamarádili ještě více.
