Druidská seance
Mnoho vody odteklo v naší milované Vltavě.Na jihu Čech.
Ztracen bez učitele,stojím na skále.
Hledím dolů do propasti pode mnou.
Vltava dále klidně proudí.Vůně lesa,zelenost stromů a ta klidná Vltava.
Ta chvíle posvátná.Můj čarovný háj mě zdraví.
Harmonií a leskem slunečního světla.Bělavé paprsky dopadají na kámen.
Posvátný kalich a nůž mám.Objímám kmen tisíciletého dubu.Pozvedám kalich a piji křišťálově čistou vodu.V průzračné studánce se zrcadlí koruny prastarých stromů.V zpříma nad kamenem zabíjím rybu.Rituálně připravuji pstruha.Vše kolem přirozeně plyne časem lesa.Ptactvo lesní se nesmí rušit.Naslouchám jim.
Datel tne každou ranou kus.Sojka přilétla se strakou.A ta se stříbří kovem.
Orel,ten jejich dvorní pán,je tak úchvatně sám.
Hladový vlk vycenil zuby.Můj ochranný duch,skřítek Dubu ho zahnal.
Nasytil jsem se.Jsem šťastný.Únavou opírám se o břízu o tu bílou mou paní.
Víčka se mi zavírají,usínám.
Procházím spirálou,umírám.Světlo mě vítá.
Znovuzrozuji se.Jsem devětadvacetiletý,kodcházím z Oppida s Druidem,jdeme se učit verše na zpaměť.Vše je naprosto správné a klidné, silné, voňavé, horké, červencové. Usedáme na kámen v kaštanovém hájí.Sluneční paprsky jemně na nás dopadají.
Tvá cesta je ke světlu
Tvůj osud je světlo
Tvoje zrození je cesta
k bílému světu světla
Tvůj život je světlo
pro temný svět.
Opakuji verše.Tento devadesátiletý stařec je přeci tak mladý.Stále se směje.Jeho smích se odráží o stromy.Má na sobě antické plátno,celé světlé.Propadám tomu kouzlu
a řehtám se.On se náhle postaví.Vypadá mocně.Přichází k nám mladá žena..Usedá na posvátný kámen.Je z Galie,takovou dálku k nám do Bohemie cestuje.Nemluví naším Bójským jazykem.Má krásné modré moudré oči.Vlasy blonďaté vlají Ji ve větru.Přichází bouře.špatné znamení.Na kopci ve městě panuje zmatek.Síla blesků je krutá.Vcházíme do jeho kamenného domu.Na střeše má zvláštní kov.Od něhož cosi vede do země.Vstup do chodeb má zapečetěn.Nemilosrdná bouře rozsévá smrt.
„Je konec.“praví Druid.“Náš svět zemře.A zrodí se na dva tisíce let jiný.“
„Musíme bojovat!Bránit svůj Keltský lid.“namítám
Ona se na mě podívá.Pocítím na ní k ní silnou touhu.Druid se zasměje.
Pokyne nám.
„Běžte domů.....“
Usínám,umírám,jsem starý,procházím spirálou,přibližuji se ke světlu,znovuzrozuji se.
Nalézám se mladým ve světle slunce posvátného háje,vstávám očištěn.Slunce mě probudilo ke svému putování po světě.Zhluboka se nadýchávám toho čerstvého raného vzduchu v tomto vlahém létě.
Jak je krásně na světě, ptactvo mi svou filharmonií.Dál prohlubuje neopakovatelnou harmonii.Jsem člověk jednadvacátého století,nového tisicíletí.Má duše je stejně tak milována časem,jako tato modrá planeta.Oči mi zářejí štěstím a světlem.Mám ještě dlouhý čas zde meditovat.Léto zakončí své putování za 77dnů.Ach má milá přírodo,kolik mi poskytneš.Ještě těchto krásných snů?Chci být obeznámen ze svým minulým,plodným životem.Druida v zasvěcení cesty do bílého světa.,
Sakra někdo ke mně kráčí!Cesta se divně stáčí dolů.Kdo má tu odvahu,jít sem do posvátného místa Druidů?A žena,dívka,to je přece ta Galka!
„Ahoj...“osloví mě česky.
„Nazdar...“ uvítám jí přátelsky.
Je krásná,blonďatá,mladá,smělá,prsatá.
„Posaď se!“vybídnu jí „Tady třebas na kámen.“
“Co tady děláš?“,překvapí mě nečekaně.
Vylekaně se na ní podívám a odpovím.
„Já?Přecis zde oslavuji tento háj.“
„Hm to já taky už od narození“,řekla.“ty jsi místní?“
Kolik jí může bejt
let?
„19….“předběhla mě v mých myšlenkách.“Odkud
jsi?“
„Já jsem z Prahy…“
„Tam bych nechtěla bydlet.Auta,smrad,smog…“
„To zní moc povrchně.Praha je i magická,krásná mystická.
Překvapivě Gotická,vůní Petřínem,romantická.“
„Hm to asi jo.“
„A ty jsi tady přes noc?“
„Ano…“
„A mohu tady být s tebou?“
„No jasně...“podíval jsem na ní a v duši tvořil ty nejčiščí básně.
Zamiloval jsme stejně silně jako ve snu.
Z tohoto místa nehnu,po celý čas svého letního života.
„Aničko...“,napadlo mě její jméno.
„Jak víš že jsem Anna?“udiveně sena mě podívala. Ta panna,skvostná růže.
„Přecis Aničko ty se nemůžeš jmenovat jinak.“
„Ach ták...“zasmála se a lehla si medově do měkkého mechu.
„A kolik je tobě?“ hihňala se dále.
„Mě je…třicet,vlastně dvacet devět....“
„Aha.“
Vítr nerušeně šuměl v korunách stromů...
Měl jsem takový krásný pocit,
že už tuto chvíli jsem někdy zažil....